Narozeninové bilancování – tradičně netradičně…

Tak mi v sobotu přibyl další rok.

Někomu narozeniny přináší splíny. U mě to ale neplatí!  Tím, že jsem zářijová a šla jsem do školy s dětmi narozenými ve stejném roce, jsem ostatní vždycky svým věkem vlastně „dobíhala“. Navíc je přece štěstí, moci oslavit další svého rok života, ne? Jenom je šílené, jak ten čas neuvěřitelně letí...

Ale kdy jindy přemýšlet nad svým životem než v čase  narozeninovém, ne?

Dlouho jsem přemýšlela, z které strany na to mám jít. Živím se mimo jiné koučováním, takže bych mohla vytáhnout ze šuplíku sadu nějakých užitečných koučovacích otázek:

  • Jaké nejdůležitější role v životě mám?
  • Jaké oblasti života z těchto rolí vyplývají?
  • Kým jsem v každé z těchto oblastí? Proč je to pro mě důležité? Jaká je moje vize? Jak jsem spokojená v těchto rolích? (To by se dalo hodit třeba na škálu či kolu života a hodiny si s tím hrát…).
  • Jak můžu nejlépe svoji vizi naplňovat během 1-3 let?
  • Co konkrétně můžu udělat?
  • Co potřebuju udělat? A tak dále…

Jenže jsem se na to uvažování šla projít do lesa a najednou se mi nechtělo řešit nic komplikovaného. Zkrátka jsem potřebovala nějaké jednoduché a jasné body.

Jak se teď mám?

Z celkového pohledu více než dobře. 

Žiju v klidné zemi, kde je mír, demokracie, elektřina a po většinou i teplá voda :-). Mám rodiče, se kterými si můžu dát v klidu kafe a popovídat. Manžela, který ač se to někdy na první pohled nezdá, je mým přístavem, kde vždy najdu bezpečí. Mám dvě super děti…. Spoustu bezva lidí kolem, slušnou práci, … Opravdu mám být za co vděčná! A já jsem! 

Proč teda poslední týdny v sobě cítím takový divný nepříjemný pocit ???

Jedním ze slov, které se tomu pocitu blíží je „ztracená“.

Už od malička je mi vlastní mít plány nebo sny.

Ve třetí třídě jsem se kvůli Borisovi Beckerovi (pro mladší ročníky slavný německý tenista) začala učit nejen tenis (neúspěšně), ale i německy (nakonec mám maturitu). Koupila jsem si Němčinu pro samouky a bylo to….

V páté třídě bylo mým snem stát se sekretářkou (prý se mají v životě dobře) a tak jsem si koupila učebnici Psaní na stroji všemi deseti. Jen díky tomu píšu tenhle článek „všemi prsty“.

Na vysoké jsem chtěla poznat Evropu a tak ještě před tím, než jsme si pořídili děti, jsme se stanem projezdili Norsko, Skotsko a Itálii. 

Pak jsem toužila mít děti. A ani ty nepřišly do mého života jenom tak – bez úsilí, snahy a slz.

Ve třiceti mi došlo, že bych chtěla studovat ještě jednu vysokou školu.  Začala jsem proto podnikat potřebné kroky k tomu, aby mě vzali. Pak jsem naštěstí pochopila, že to v kombinaci s malinkými dětmi a náročnou prací nedám. 

A tak mě na vysokou vzali až ve čtyřiceti. Na obor, kde se dostane jeden z deseti!

A co dál?

To je zřejmě věc, kterou potřebuju dořešit, abych to zase byla já. A vezmu si k tomu příručku, kterou jsem sama napsala – Bez shonu a stresu za 21 dnů. No jo, znáte to přísloví o kovářově kobyle :-).

Druhým spojením, které mě v současnosti vystihuje je „zklamaní sama sebou“.

Špatně se mi to popisuje, ale jsem naštvaná sama na sebe. Snažím se někam posunout, naplánuju si co je potřeba… a pak to neudělám. Přes den sbírám sílu a večer jsem tak unavená, že usínám s dětmi. Jenže v noci se budím s tím co všechno není hotové a jak se mi čas krátí… 

V mnohém jsem se už posunula. Učím se pouštět věci a myslím, že se mi to celkem daří. Snažím se, opravdu, aby mým heslem bylo „Když nemůžeš, tak uber.“ Zrušila jsem například psychologický vývik, na který není zas tak snadné se dostat. Ale pořád to asi nestačí. Zřejmě je zakopaný pes v tom, že málo dočerpávám energii. Jsem zvyklá na velký výdej a málo si hlídám příjem.

A na to hezky navazují otázky, které jsem si kladla při lesní narozeninové procházce. 

Co chci?

  • A spontánně mě napadalo, že potřebuju do života více přírody, která mě zklidní.
  • Dělat dobře zaplacenou smysluplnou práci.
  • Mít pohodu doma.
  • Poznávat nová místa.
  • Jen tak si v klidu číst.

Co mě štve? (v lese jsem byla krapet vulgárnější)

A tady už se mi myšlenky hezky propojují s tím, co jsem už napsala. 

  • Pořád mě dohání něco, co jsem „nestihla“.
  • Ženu se někam a ani pořádně nevím kam.
  • Nemám energii.
  • Neumím si říct o pomoc.
  • Jsem tlustá! (ale teď už jako fakt :-()

Takže malé shrnutí pro mě:

Je opět čas začít psát deník vděčnosti. Potřebuju svůj mozek programovat více do pozitivna. Pokud jste o deníku ještě neslyšeli, stáhněte si zdarma tento ebook, kde najdete více informací.

V nejbližších dnech se pověnuju svým cílům/snům, za kterými chci jít, abych se necítila ztracená.

Zaměřím se na vlastní dobíjení baterek. Spoustu tipu je vypsáno v ebooku zdarma. Já nejdříve vyzkouším saunování a plavání (už jsem si obhlídla možnosti v okolí).

Během psaní mi došla jedna důležitá věc. Tenhle článek je vlastně sebekoučovací nástroj, díky kterému jsem si hezky utřídila myšlenky. Tím, že jsem ho napsala, se mi nejen ulevilo, ale ujasnila jsem si spoustu věcí.  Možná stejné uvažování a otázky pomůžou i vám. A pokud by se vám na jejich kladení hodila parťačka, tak se mi ozvěte a zkusíme to spolu :-).

Hanka Kučová
Miluju lidi a jejich rozdílnost - inspiruji je jak žít naplněný život tady a teď!
Můj příběh si přečtěte zde >>

Jsem autorkou on-line kurzu Návyky nejen pro podnikatele jako prevence syndromu vyhoření a elektronické příručky Bez shonu a stresu za 21 dnů.

Zdarma vám nabízím svůj eBook 7 praktických tipů proti psychickému vyčerpání, díky kterému můžete zjistit, jak vás právě teď ohrožuje syndrom vyhoření a co konkrétně můžete proti vyčerpání dělat.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.