Jak na syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření – slovní spojení, které možná stejně jako já, slýcháváte stále častěji…

Co to vlastně je? Proč se vkradl do našich životů? Jak s ním můžeme bojovat?

Moc se mi líbí výrok Christiana Stocka, který říká, že syndrom vyhoření je vlastně taková daň za to, že se my lidé snažíme neustále o nějaké „výš, rychleji a dál“. Taky to na vás sedí?

Třeba já jsem se snažila „příkladně“ zvládnout roli matky dvou malých dětí, manželky a manažerky asi třicetičlenného týmu. No, a nedopadlo to… více můžete najít v mém starším článku.

Syndrom vyhoření je výsledkem dlouhodobé nadměrné zátěže, stresu. Hlavní roli hraje zejména nerovnováha mezi zátěží a fází klidu. Většinou je to tak, že zátěže máme moc a klidu málo.

Zajímavý je příběh termínu „syndrom vyhoření“.

Poprvé ho použil Herbert J. Freudenberger, který se velmi intenzivně věnoval klinické psychologické praxi na Manhattanu, vědecké práci a navíc založil bezplatnou kliniku pro mladistvé narkomany a bezdomovce v Harlemu. Po večerech se pak místo odpočinku věnoval výcviku dobrovolníků kliniky. Jednoho dne se vrátil z práce domů a místo toho, aby druhý den odjel na dovolenou, nebyl více než týden schopný vstát z postele – dostavilo se psychické i fyzické vyčerpání. Nevyhledal terapeuta, ale začal se léčit sám. Nahrával své úvahy a následně je poslouchal. Nakonec se mu podařilo přehodnotit svůj vztah k práci, naučil se, jak přistupovat k pracovním úkolům a jak se chránit proti vyčerpání.

Jak poznáte, že trpíte vyhořením? Jaké jsou jeho příznaky?

Člověk pociťuje vyčerpání – emoční i fyzické. Zažívá odcizení – lhostejnost k práci i ke svému okolí. Pokud vás zajímá, jak na tom jste, stáhněte si bezplatný test, který změří váš aktuální stav vyhoření a získejte společně s ním i několik užitečných technik proti stresu.

V době, kdy jsem já osobně vyhoření prožívala jsem pozorovala významné potíže ve všech úrovních prožívání stresu. Kvůli snížené imunitě jsem byla neustále nemocná, bolela mě hlava, měla jsem zablokovanou krční i bederní páteř, dělaly se mi opary, bolely mě klouby, bušilo mi srdce, nemohla jsem spát, tik v oku byl mojí nedílnou součástí… Takto se mi projevoval chronický stres v tělesné rovině.

Pochopitelně byla stresem zasažena i rovina citová. Byla jsem velmi labilní. Každodenní pláč– dokázal mě rozplakat i malý problém, který bych jindy bez větších potíží vyřešila. Další emoce, která nabyla na síle, byl vztek. Ale i ten vždy končil pláčem.

Ani rozumová úroveň prožívání stresu na tom nebyla lépe. Cítila jsem bezmoc, přepadaly mě černé myšlenky, pochybovala jsem o sobě a svých schopnostech.  Zdálo se mi, že situace, ve které jsem, nemá řešení. Na jednu stranu jsem cítila, že práce, kterou dělám mě „zabíjí“, na druhou stranu jsem si neuměla představit, že bych byla schopná dělat něco jiného. A být bez práce by znamenalo finančně ohrozit moji rodinu.

V sociální úrovni prožívání stresu se vyhoření také projevilo. Byla jsem tak unavená, že jsem neměla sílu na to, abych se s někým dalším potkávala. Nejraději jsem byla sama se sebou.

Vyhoření ovlivňují také vnější faktory:

Je větší pravděpodobnost, že zaměstnanci vyhoří tam, kde je velká pracovní zátěž a rostoucí byrokracie, převládá pocit nespravedlnosti, chybí uznání i možnost samostatné práce. Tam, kde je špatný kolektiv a práce v zaměstnanci vyvolává konflikt hodnot – zkrátka musí dělat něco, co se mu vnitřně příčí…

V době mého vyhoření se v zaměstnání vyskytlo hned několik výše uvedených vlivů. Velká pracovní zátěž byla v práci normální i dříve, ale navíc přibyla celá řada byrokratických a nesmyslných nařízení.

Zásadní vliv na vyhoření ale mají osobnostní faktory

Podle Christiana Stocka existuje pět „programů“, které zvyšují pravděpodobnost, že vyhoříme:

• Kvůli touze po jistotě v oblasti sociálních vztahů používáme masku „jsem silný/á“, místo toho, abychom otevřeně mluvili o tom, co potřebujeme.
• Potřeba dokonalosti.
• Snaha být se všemi za dobře.
• Touha ochutnat vše a co nejrychleji to, co nám život nabízí.
• Potřeba něčeho dosáhnout, překonat sám sebe.

Tyto programy způsobují, že je člověk vystaven vlivu více stresorů než dokáže unést, a zanedbává odpočinek.  Já osobně mám většinu u výše uvedených „programů“. Je mi přirozená role ženy, která všechno zvládne, všichni ji mají rádi a má výsledky, nejlépe rychlé výsledky. Mám tedy přirozené sklony k „přetěžování sama sebe“ a tím pádem i k vyhoření.

Ano, za své vyhoření jsem si mohla sama, stejně jako všichni ostatní „vyhořelí“!

Co pomáhá?

V prvé řadě je to pozitivní postoj ke světu jako takovému. Dále pak to, že nám život, tak jak ho žijeme dává smysl. Připadá-li člověku jeho život jako smysluplný, bere ho jako výzvu. A ta, přece stojí za to, aby byla překonána. Často řeším otázku smysluplnosti se svými klienty během koučování a opravdu si myslím, že je pro životní spokojenost a rovnováhu klíčová.

Syndrom vyhoření je v podstatě nerovnováha mezi výdajem a příjmem energie a tak je dobré se jím zabývat ze dvou pohledů. Jak snížit výdaje energie a jak zvýšit příjem energie? Řešíme tedy jak stranu stresorů, tak věcí, které nám energii přináší.

Položte si tedy otázku, jaké stresory nás o energii připravují?

Které z nich můžete nějak ovlivnit (např. práce, do které chodíme, s jakými lidmi se přátelíme) a ty, které změnit nemůžete (např. mám nějaký zdravotní handicap, Lojza miluje někoho jiného než mě). U první skupiny pak hledejte cesty, jak stresory eliminovat. Neměli bychom zůstat v pasivní roli oběti.

Na druhou stranu se musíme naučit některé věci v životě přijmout, protože je změnit zkrátka nelze. Nebo už se některé události staly a nejdou změnit. Nezbývá tedy než umět odpustit – a to jak druhým, tak sobě. Mě osobně se velmi ulevilo, když se mi podařilo odpustit všem aktérům sporu, který moje vyhoření spustil. Intenzivně jsem se tomu věnovala pomocí meditace.

Lidé, kteří jsou ohrožení vyhořením by měli ve zvýšené míře dbát na dočerpávání energie. Relaxace a cvičení jsou aktivity, který by měly být  pro tyto osoby povinné. Relaxační cvičení pomáhá nalézt vnitřní klid, sportem si zase zdokonalujeme fyzickou kondici, zvyšujeme si sebevědomí a můžeme dosáhnout pocitu vyrovnanosti. Je ale na každém, aby našel, jaká kombinace těchto prvků je pro něj nejvhodnější.

Další klíčovou dovedností, kterou potřebujeme, abychom nevyhořeli je schopnost sebeprosazení – asertivity.

Asertivita se pojí se schopností:

• říci „ne“, když s něčím nesouhlasím,
• požádat druhého o laskavost,
• zadat jinému člověku úkol,
• vyjádřit vlastní emoce,
• zapojit se do hovoru, ale i ukončit jej, trvá-li příliš dlouho.

Nejsem-li totiž asertivní, snažím se vše zvládnout sama. Neumím požádat o pomoc, když nestíhám. I když už vlastně nemůžu, stejně neřeknu „ne“. Pokud nikdo nezná moje emoce, nemá žádný signál k tomu, aby změnil své chování…

Jak jsem již psala, mám předpoklady k „dosažení“ syndromu vyhoření a má úroveň asertivity nebyla před lety na vysoké úrovni. Na relaxaci a sport mi vzhledem k souběhu rolí matky malých dětí a manažerky třicetičlenného týmu nezbýval čas. Vyhoření tedy bylo logickým důsledkem. Jsem na sebe pyšná, že jsem tuto situaci zvládla, navíc bez antidepresiv.

Co mi nejvíce pomohlo?

Nejspíš moje určitá „urputnost“ – vyzkoušela jsem toho opravdu hodně. Denně jsem meditovala, začala cvičit jógu, psala jsem dopisy, které jsem pak spálila, prošla jsem po žhavém uhlí, docházela jsem na hypnózu, koučování, poslouchala rezonanční nahrávky… a hledala řešení v těch oblastech, u kterých to bylo možné. Zajímavé je, že nakonec jsem ze zaměstnání, které bylo jedním z  hlavních stresorů neodešla. Klíčové bylo změnit svůj postoj k celé situaci.

Vše totiž nosíme ve své hlavě  :-).

Chcetě vědět ještě víc? Koukněte sem:

• Bez shonu a stresu za 21 dnů (elektronická příručka + osobní podpora přes e-mail)
• Honzák, R. (2013). Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Praha: Vyšehrad.
• Křivohlavý, J. (1994). Jak zvládat stres.Praha: Grada Avicenum.
• Stock, Ch. (2010). Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout.Praha: Grada.