Jak se domluvit, když je to fakt těžké…

Jeden můj post na Facebooku začínal docela smutně: „Včera večer mi nebylo lehce… komunikuju s člověkem, který je hodně jiný než já. Vím to a o to více se snažím o vstřícné chování… Nevrací se mi to… Zdá se mi, že je čím dál tím arogantnější…. Je mi do pláče… Musím s ním komunikovat, jsem na něm vlastně i trochu závislá….

Nemůžu zatím napsat, že celý příběh má dobrý konec, ale minimálně první „bitvu“ jsem vyhrála! Ale ne nad člověkem, který ve mě všechny ty negativní emoce vyvolal. Ale vyhrála jsem nad sebou!

Zastavení

V prvé řadě si mi povedlo to, že jsem neudělala NIC. Podařilo se mi zastavit všechny ty negativní reakce, které mě napadly a chtěla jsem je okamžitě realizovat – zkrátka napsat tomu hajzlovi, co si o něm myslím… prostě spálit mosty, i když z toho bude velký průšvih!

Sdílení

Nechala jsem se politovat :-). Řekla jsem svému partnerovi o tom, co se mi děje, a protože mám báječného partnera, tak mě vyslechl, nehledal chybu ve mě a podpořil mě.

Moje volba

Když jsem se trochu uklidnila, začal mi fungovat mozek a já jsem se zamyslela nad tím, jak můžu postupovat dál…

Nemůžu tady ty varianty popsat, protože nechci, aby bylo poznat co jsem řešila….. (asi chápete :-)). Každopádně jsem si řekla, že existuje možnost, že se domluvíme a jaké jsou možnosti, když se nedomluvíme.

Vědomí toho, že mám tyto možnosti a můžu se svobodně rozhodnout, mi do dodaly sílu.

Nejhorší totiž je, když na sebe člověk vezme roli oběti, která nemá svůj život pod kontrolou.
A rozhodla jsem se, že se zkusím domluvit…

Odstranění domněnek

Podívala jsem se na celou situaci bez svých domněnek. Co tím myslím? V komunikaci existují fakta – to je to, co je skutečně řečeno, napsáno, uděláno a domněnky – to co si k tomu přimyslíme, co vidíme v pozadí, jaké příčiny chování dotyčnému připíšeme.

Není to jednoduché odhlédnout od námi vytvořených domněnek, ale jde to…

Když jsem to udělala, zjistila jsem, že ten mail, který mě tak vytočil, není v reálu tak hrozný :-). Ne že by mě nemrzel, ale některé věci jsem si vydedukovala jenom v mé hlavě. Co když to ta daná osoba myslela jinak… Hned mi bylo líp.

Reakce včetně vyjádření emocí

A AŽ PAK jsem napsala svoji odpověď.

Slušnou, korektní a věcnou. Navíc jsem připojila větičku o svých pocitech.

Nemusela by tam být, ale potřebovala jsem nějak ventilovat to, že nejsem v pohodě.

Jak má taková úlevná větička vypadat?

Nejdůležitější je mluvit o sobě, tzn. v první osobě, a svých pocitech. „Mrzí mě, že….“ „Je mi líto, že…“ „ „Nevyhovuje mi, že…“ A nejen že se člověku uleví, ale navíc vyšle signál druhé osobě. Ta by se často ani nedozvěděla, že nás něco emočně zasáhlo.

A jak to všechno dopadlo?

Další mailová komunikace už pro mě nebyla zraňující. (Hurá!!!)
A když jsme se potkali osobně, tak jsme si spoustu věcí vysvětlili.

Protože zlaté pravidlo komunikace zní:
NIKDY NEŘEŠ KONFLIKTNÍ ZÁLEŽITOSTÍ PŘES E-MAIL, ALE OSOBNĚ!

A tak i mi došlo, že každá situace má své řešení! Pokud hledáte to svoje, můžu vám v tom pomoci pomoci koučování. Stačí se mi ozvat >>>