Jak zvládnout vztek a neublížit sobě ani druhým

Když jsem naštvaná… můžu křičet, brečet, mlátit či kopat kolem sebe – a to obrazně nebo doopravdy… nebo to můžu polknout, ovládnout se, zachovat si tvář… Co je lepší? Jaký je váš způsob? Přiznám se, že mi až nedávno došlo, že mám naučený špatný model zvládání hněvu a snažím se jej předat i mým dětem.

Emoce potřebujeme

Všechny – tzn. ty pozitivní, ale i ty, které jsou méně příjemné jako zlost, hněv, strach, závist, …Ne vždy jsme za ně rádi, ale z evolučnho hlediska nám lidem pomáhají účinněji reagovat a řešit naše problémy.

Ať se nám to líbí nebo ne, všechny existující emoce mají zkrátka svůj funkční význam. Moc se mi líbilo přirovnání Pavla Kopřivy, lektora kurzu Respektovat a být respektován, který přirovnává negativní emoce ke kontrolkám v automobilu. Jestliže svítí, znamená to, že je něco v nepořádku. Stejné je to s emocemi. I ty k nám vysílají důležité informace, nad kterými bychom se měli zamyslet. I proto Pavel Kopřiva nemluví o negativních, ale o nepříjemných emocích. Pojem negativní emoce totiž vzbuzuje představu, že do života nepatří. Jenže i nepříjemné emoce jsou důležitou součástí lidského života.

Proč se tedy zlobíme? K čemu je člověku hněv?

Těmto otázkám se věnuje Verena Kast (2010) ve své knize Hněv a jeho smysl, ve které uvádí, že každá emoce má určitou prožitkovou kvalitu a je popudem k určitému chování.

Hněv spojuje Verena Kast s hranicemi v rámci mezilidské komunikace – jedná se o jejich vytýčení, obranu, rozšiřování apod. Lidé přirozeně mají tendenci k neustálému rozšiřování svých hranic. Narazí-li na odpor rozzlobí se a navíc vyvolají hněv i „na druhé straně“. To, že narazí na odpor, je logické, neboť stejnou tendenci rozšiřovat hranice mají všichni lidé. To, že se „protistrana“ naštve, je také logické, protože pro každého člověka je důležité, aby si vybudované hranice uchránil a udržel. A navíc očekává, že ostatní lidé budou daný stav respektovat. Je pochopitelné, že se člověk rozhněvá, když mu druzí upírají či odpírají něco, na co má podle svého názoru nárok. Hněv tedy souvisí s „pohraničními konflikty“.

Spouštěčem hněvu obecně je, že se druzí lidé nechovají tak, jak bychom si my přáli, aby se chovali. Já jsem naposledy pocítila intenzivní hněv, když má jedenáctiletá dcera začala usedavě plakat proto, že zapomněla své školní pouzdro u babičky a vyžadovala, abychom pro něj v osm hodin večer jeli. Její chování bylo v rozporu s tím, co jsem očekávala od dítěte tohoto věku, a s tím, jak bych se v dané situaci chovala já.

Hněv vyvolá také to, když je člověk vyrušen z něčeho, co jej zajímá a naplňuje radostí. Děti se začnou vztekat, když se jejich maminka rozhodne odejít z pískoviště uprostřed jejich zábavné hry. Muž se naštve, když jeho manželka začne během úžasného sportovního přenosu luxovat apod. V zásadě lze říci, že hněv je reakce na jakékoli zklamání, poškození nebo ublížení.

K tomu, bychom se pořádně rozhněvali, musíme získat dojem, že to, co se staví proti nám, se nám staví do cesty s nepřátelskými záměry a je v nějakém smyslu nebezpečné. Je však bohužel pravda, že když se zlobíme, jsme s to vycítit „nepřátelství“ VŠUDE.

Pozitiva hněvu

Hněv vytváří energii. Díky ní je rozzlobený člověk schopen okamžitých činů. Získá motivaci udělat něco pro to, aby situaci změnil. Nebýt hněvu, bylo by to pro něj mnohem těžší.

Často se však nejedná o harmonickou změnu, ale o to, že se něco zničí – dojde k agresi. Často se jedná o fyzickou agresi – ta však není společensky přijatelná, tzn. není dospělými lidmi považována za přiměřenou. Proto ji nahradili slovními útoky a urážkami, tzn. verbální agresí. Ta, ačkoliv dokáže být velmi zraňující, je společensky tolerovanější. Sama musím upřímně říci, že pokud mezi mými dětmi dochází k fyzické agresi, vnímám to jako závažnější prohřešek než verbální útok, přestože logicky (na úrovni vědomí) stavím oba typy agrese na stejnou úroveň.

Agrese motivovaná hněvem má bohužel cyklický charakter.

Jejím cílem je opětovně zregulovat uražený pocit vlastní hodnoty, abychom se cítili uraženi méně, a někdy dokonce pocítili stav určitého triumfu. Doufáme, že se díky vlastnímu nepřátelskému jednání budeme zase cítit lépe, že si nebudeme připadat jako oběti.

Jenže původního stavu spokojenosti obvykle nepřátelským chováním nedosáhneme. Proto se tak snadno dostaneme do spirály násilí. Když jsme se mocně pomstili nebo jsme druhého řádně zranili či urazili, reagujeme pocitem provinilosti. Ten působí na náš pocit vlastní hodnoty – a my se ocitáme v ještě větší nejistotě než předtím. Máme také strach z reakce druhého, která se dá očekávat, neboť projevy hněvu vyvolávají hněv i u druhého.

Ať už má náš projev hněvu za následek provinilost nebo strach, rozhodně není příliš pravděpodobné, že bychom v napětí, které v nás provinilost vyvolávají, nalezli tvůrčí řešení – a tvůrčí řešení jsou ta, která stabilizují pocit vlastní hodnoty. Pravděpodobnější je, že nás bude konflikt trápit dál a že se opět pokusíme o nepřátelský akt, abychom díky němu pocítili vlastní sílu a cítili se pak lépe. A spirála násilí se roztáčí.

Co můžeme dělat, když pocítíme hněv a chceme se vyhnout nepřátelskému jednání?

Agresi můžeme odvrátit tak, že neprovedeme nepřátelské jednání a místo toho vykonáme čin náhradní – jdeme si třeba pořádně zacvičit, věnujeme se nějaké intenzivní fyzické práci. Toto řešení je dobré v tom, že spalujeme energii a dostáváme se díky tomu opět do kontaktu se sebou samým. Přitom nás může i napadnout co si produktivně počít s danou situací.

V maximálním vzteku člověk nebývá moc produktivní.

Lidem, kteří jsou hodně náchylní ke hněvu pomáhá, když získávají povědomí o tom, jak se u nich stavy mysli střídají. Chápou, proč prožívají nežádoucí stavy a tak mohou postupně měnit své zavedené stereotypy stavů mysli. Je lepší, pokud nastupující hněv rozpoznáme a uvědomíme si jej co nejdříve, protože s ním ještě před tím, než propukne v plné síle můžeme něco dělat. Někteří lidé používají pro své zklidnění v akutní situaci práci s hlubokým dechem, vědomé odvedení mysli jiným směrem (varianty na známé počítání do deseti) nebo odejdou z místa, kde by k jejich agresivnímu chování mohlo dojít.

Z dlouhodobého hlediska agresi nebrzdíme jen tím, že se zdržíme daného činu, ale také tím, že u sebe rozvíjíme prosociální pocity – něhu, lásku, úctu k člověku, ochotu pomoci.

Jak už jsem psala dříve, většina lidí se naučila, že brzdit svou agresi je dobré. Když jako děti máme vztek, ale přitom do ničeho netlučeme a nekřičíme příliš hlasitě, dostává se nám chvály. Jakmile jsme agresivní, dostane se nám pokárání. Jen málokdo se naučil správně vyjadřovat zlost a přitom správně zpracovat konflikt. Místo toho pouze brání sám sobě hněv ventilovat.

I zbrzděná agrese je však agrese.

U lidí se zbrzděnou agresí hraje velkou roli ponižování, urážení, podceňování – tedy agresivní akt. Tito lidé ponižují tím způsobem, že nezájem projevují soudy typu „ty jsi prostě příliš citlivý/á“, zneuznáváním výkonů druhých atd. A tímto způsobem snižují sebe samotné, okolní svět i samotný život.

Já osobně věřím navíc tomu, že potlačování hněvu  vyvolává různé tělesné problémy. Prožívaná negativní energie buď odejde “hněvem” ven, nebo zůstane někde v těle. A škodí… Já jsem se v dětství naučila vztek potlačovat a neventilovat ho navenek. Ve stresu (s vyšší mírou hněvu) pak trpí moje tělo. Proto jsem se tím, jak negativní emoce nakumulované do těla zvládat, intenzivně zabývala a připravila pro podobně “postižené” on-line kurz psychohygieny.

 

Hanka Kučová
Miluju lidi a jejich rozdílnost - inspiruji je jak žít naplněný život tady a teď!
Můj příběh si přečtěte zde >>

Jsem autorkou on-line kurzu Návyky nejen pro podnikatele jako prevence syndromu vyhoření a elektronické příručky Bez shonu a stresu za 21 dnů.

Zdarma vám nabízím svůj eBook 7 praktických tipů proti psychickému vyčerpání, díky kterému můžete zjistit, jak vás právě teď ohrožuje syndrom vyhoření a co konkrétně můžete proti vyčerpání dělat.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.