Moje cesta k vyhoření – otevřená zpověď

Teď, když píšu tyto řádky, připadám si jako na skupinové terapii alkoholiků. S tím rozdílem, že se nepřiznávám k pití alkoholu.

Ano, byla jsem workoholička… 

Práce mě vždycky bavila (jsem zaměstnaná už více než 15 let). Před tím než jsem měla děti jsem obvykle v práci seděla až do večera. Však nebylo přece kam spěchat…. Těhotenství naštěstí probíhalo bez komplikací a tak jsem z práce odcházela jen několik dní před narozením dcerky. Po prvním porodu jsem byla zpátky už za půl roku. Však jsem měla jenom zkrácený úvazek, tak co…

Ten se však pořád natahoval a natahoval. Práce bylo hodně a já měla pocit, že musím být u všeho. Než jsem podruhé otěhotněla (dceři byly dva roky) pracovala jsem opět naplno.

Ale nemyslete si, že jsem někdy své děti zanedbávala. My silné ženy přeci zvládáme všechno. Plně jsem se věnovala dětem – plavání, cvičení, rodinná centra, výlety, pouštění balónků Ježíškovi – všechny akce jsme museli zvládnout. Když jsem v práci nestíhala, dodělávala jsem ji po nocích.

Navíc jsem (to už se dvěma dětma) přijala manažerskou pozici, která se při zkráceném úvazku dělat nedala. Práci jsem naprosto propadla. Můj tým byl můj život! Přestala jsem rozlišovat dny pracovní a nepracovní. Úplně vážně jsem tvrdila, že si můžu vybrat, jestli je mým koníčkem práce nebo děti. S manželem jsme si přestávali rozumět… (ale to vás asi nepřekvapuje).

V práci přišlo složité období. Bylo jasné, že množství zakázek nebude stačit k uživení celého týmu. Bylo potřeba akce, VELKÉ akce. Jenže já už jsem na to energii neměla. Vysílala jsem signály, že to nezvládnu, ale nebyly nikým rozpoznány. Otevřeně říct o pomoc jsem neuměla.

Fyzicky i psychicky jsem se začala hroutit. Pak už stačil jen jeden projev nedůvěry ze strany vedení v mou osobu a já jsem se složila. Ani v této situaci jsem si neuměla představit, že bych svůj tým opustila. Raději jsem proto odmítla splnit jeden z manažerských úkolů. Reakcí bylo mé odvolání z funkce. Ale než mě definitivně „sundali“, tak jsem do všech procesů a tajů vedení týmu zasvětila své méně zkušené kolegy.
Jak se říká „pro dobrotu, na žebrotu“.

To byla poslední rána.

Zrada! Pocit selhání!

Uvědomění, že jsem jenom kolečko, které může být kdykoliv nahrazeno! Že nemám život ve svých rukou…

Přišlo VYHOŘENÍ!!!

Každodenní pláč, tik v oku, neuvěřitelná únava, myšlenky černé jako noc, pocit sebelítosti a bezmoci (nemohla jsem z práce odejít, protože bychom doma finančně nevyšli).

Den za dnem, týden za týdnem…. naivně jsem si myslela, že to zvládnu vyřešit rychle – vždycky přece všechno zvládnu! Ale úplně upřímně mi to trvalo minimálně rok, než jsem se dostala více méně do normálu.

A to jsem se ve svém stresu neutápěla a nečekala, že se všechno spraví samo – fakt jsem na sobě makala (kurzy, hypnóza, koučování, jóga, knížky a kdo ví co ještě).

A nakonec jsem to doopravdy zvládla!

Bez antidepresiv, bez léků proti úzkosti. A víte co? Nakonec jsem zůstala ve stejné práci. Dokonce se stejným šéfem!

Díky této zkušenosti nyní můžu pomáhat druhým, aby se jim nestalo to samé.  A pokud ano, aby nemuseli dlouze hledat způsoby jak z vyhoření ven.

Jak jste na tom se stresem a syndromem vyhoření můžete navíc zjistit teď hned – stačí si udělat jednoduchý bezplatný test (najdete ho TADY >>>).

Pořádám kurzy i on-line, které lidem pomáhají vyhoření předejít.

Otázky k zamyšlení pro vás:

• Jsem spokojen/á se svým životem?
• Věnuji čas i svým koníčkům (nejen práci a dětem)?
• Mám vlastně nějaké koníčky?
• Umím ochránit sám/sama sebe a říci si dost?