Jak „nic nedělat“, když chceme být v pohodě

Všimli jste si, že pauza mezi tímto a posledním článkem byla docela dlouhá? Ano, je to tak. Jsou to skoro tři měsíce.

Přiznám se, že to původně nebyl můj záměr.

Psaní článků mě baví a k čemu by mě i vám byl blog, na kterém najdete nový článek jednou za čtvrt roku!

Jenže já jsem už delší dobu jela na minimálně 120 % a najednou mi všechno začalo trvat nějak zatraceně dlouho. Naštěstí mi mé tělo začalo dávat významně najevo, že je něco špatně. Bolesti hlavy, zablokovaná záda, zvýšená únava, zhoršené trávení, bolest kloubů, snížená schopnost koncentrace…

A já tentokráte pochopila :-). A zabrzdila :-).

Během prázdnin jsem vypustila všechny aktivity „navíc“. Neposílala jsem každodenní uklízecí maily v rámci projektu Šťastně uklizeno, nezapsala jsem se do žádného rozvojového kurzu, nepsala články na svůj blog a dala jsem k ledu rozpracovaný eBook o shonu a stresu….. a byly to moje nejkrásnější prázdniny za posledních deset let.

Proč to ale píšu sem? Nestačilo by pár vět třeba na Facebooku pro ty, které to zajímá?

Důvod je jednoduchý. Myslím si, že je dost těch, kteří se stejně jako já za něčím ženou a neumí ve správný čas vypnout.

A přitom k tomu, abychom byli vnitřně silní a byli schopni čelit různým stresovým situacím, které nám život přináší, musíme umět odpočívat! Naše tělo i mysl to potřebuje k regeneraci.

Jak to máte vy?

• Zamyslete se, jestli i vy necítíte projevy přetížení (únava, snížená imunita, bolesti hlavy, zad, opary, přejídání se nebo naopak nechutenství, nepozornost, emoční labilita, zvýšená potřeb mít od všeho klid,…)
• Umíte se zastavit? Umíte říci „ne“ sobě i ostatním?
• Sepište si JAK odpočíváte či relaxujete.
• Kolik času těmto aktivitám věnujete každý týden?
• Je to podle vás dostatečné množství času?
• Co konkrétního uděláte, abyste sjednali nápravu, pokud je to potřeba?

Ale hlavně:

Dovolte si sem tam NEDĚLAT NIC!

Jen si prohlížet a užívat svět okolo sebe. Uvidíte, že pak budete mít daleko více energie a vše vám půjde daleko lépe od ruky.

PS:

I dříve (myslím tím období, kdy jsem spěla k syndromu vyhoření) jsem toho „pro sebe“ dělala hodně. Chodila jsem cvičit aerobic, na angličtinu atd. Ani jedno jsem však nedělala proto, že mě to bavilo, ale proto, že to bylo potřeba. Cítíte ten rozdíl?