Zn. Řidičák mám, ale neřídím…

Nevím přesně čím to je, ale hodně lidí, zejména žen neřídí, přestože autoškolu už mají dávno za sebou. Já jsem to měla stejně…

Řidičák jsem dostala v sedmnácti s tím, že jakmile mi bude osmnáct, můžu ho začít používat. Místo několika měsíců čekal na své využití celých třináct let!!

Párkrát (asi dvakrát) jsem pod dohledem řídila, ale jen mě to utvrdilo v tom, že se fakt bojím a nehodlám to opakovat!

Nechápala jsem, jak můžou lidi dělat tolik věci najednou. Točit volantem, zařazovat rychlosti, sledovat značky, hlídat si auta okolo a kdo ví co ještě.

To, že neřídím, mě pochopitelně omezovalo, ale vždycky se to dalo nějak udělat. Vozil mě partner (který se poté stal manželem), táta, brácha, kamarádka, kolega, …

Pak se mi narodila dcera a já jsem začala kloubit práci s péčí o malé dítko. Měla jsem to dobře vymyšlené: ráno mě do práce a dceru na hlídání k babičce vozil manžel, zpátky jsme se dostali s mým taťkou… Když jsem potřebovala jet školit do jiného města, domluvila jsem se s někým, aby mi dělal řidiče.

Pořád jsem však byla na někom závislá a to mi vadilo čím dál tím více…

A tak jsem se rozhodla a začala proti strachu s řízením auta něco dělat.

Od tohoto mého rozhodnutí uplynulo cca osm let a já s čistým svědomím můžu říct, že jsem řidička, která se dostane všude tam, kam chce.

Jak se mi to podařilo?

Klíčová je podle mne motivace. Na začátku je to totiž o velkém překročení komfortní zóny a bez motivace se toto dělá těžko. Zkuste si v klidu promyslet, co vám přinese to, že začnete řídit auto.

Já jsem tím získala SVOBODU, což je pro mě jedna z klíčových životních hodnot. A její neuspokojení mi začalo způsobovat velký stres. Přestala jsem být závislá na druhých lidech, kteří mě vozili. Přestala jsem zatěžovat druhé, kterým se to ne vždy hodilo, ale pomohli mi, protože mě mají rádi :-).

Je to vážně skvělý pocit, když si sednete do auta a jedete, kam se vám zachce. Ten pocit svobody je zkrátka nepopsatelný.

Další výhodou, kterou řízení auta přináší je časová úspora. Já osobně městskou hromadnou dopravou jezdím ráda, ale díky autu mám každý den minimálně dvě hodiny času navíc.

Jakmile budete znát svoje „proč“, je čas začít.

Doporučuju říci si, kdy přesně začnu – a mělo by to být co nejdříve od okamžiku vašeho rozhodnutí.

Pro „rozježdění“ si vyberte nějakou trasu, kterou dobře znáte, a kterou jezdíte často, ideálně každý den – např. do práce, do školy dětí, k babičce,…

Tím, že budete jezdit jenom jednu trasu, nebudete muset tolik řešit značky atd., protože prostě budete vědět kdo má kde přednost a podobně :-).

Začnete jezdit, jezdit, jezdit a brzy se vám „proces řízení auta“ zautomatizuje. Pedály, volant, řadící páka, blinkry a kdo ví co ještě vás přestanou zatěžovat. Jakmile zjistíte, že už během jízdy přemýšlíte nad něčím jiným, než jak zařadit trojku, je čas jít dál.

V tomto okamžiku už totiž zvládnete bez stresu sledovat značky a případně i hledat trasu vaší cesty. Důležité je i uvědomění, že auto dostatečně ovládáte, a tak vůbec nevadí, když zabloudíte. Není přece problém se otočit a jet dál :-).

Přidávejte postupně další trasy a brzy zjistíte, že už je vám to jedno, kam jedete, protože je to v podstatě pořád to samé…

Takže směle do toho, pokud máte tu správnou motivaci, jsem si jistá, že to zvládnete :-).

Budu moc ráda, pokud se mnou budete sdílet svoje příběhy s tím, jak jste začali řídit. Třeba zrovna ten váš příběh pomůže někomu dalším „jít do akce“!